Hetta, polární zima na psím spřežení

Sněhové vločky, třpytící se bílé pláně, zářící hvězdy, zima i suchý vzduch. Zimní sportovní aktivity a pozorování polární záře. Malinká vesnička, ale ohromné zážitky.

Vesnice Hetta se nachází ve správní oblasti Enontekiö a tvoří významnou dopravní křižovatku finského Laponska. Švédské městečko Kiruna, norské Tromso a obchodní centrum severního polárního kruhu Rovaniemi jsou od Hetty vzdálené 4 hodiny cesty automobilem. 

Automobil tvoří v zimním období v Laponsku důležitý a nepostradatelný dopravní prostředek. Nabízí se možnost, vypůjčit si auto přímo v České republice a jet přes Polsko, Estonsko, Lotyšsko, Litvu. V Tallinu se nechat převézt trajektem a poté pokračovat z Helsinek přes Rovaniemi až do Hetty, která leží v severozápadní části finského Laponska. Druhou variantou může být cesta letadlem a vypůjčení automobilu přímo na místě.

Foto: dřevěnný srub, v kterém jsme bydleli

V Hettě žije 800 obyvatel a tvořila hlavní sámské centrum. Při hlavní komunikaci se zde nachází malý supermarket se základními laponskými potravinami jako je pečivo, mléko, lékořicové a skořicové bonbóny a sušenky, sobí maso a tolik nepostradatelná káva. Laponští Finové jsou největšími spotřebiteli černého teplého moku na světě. Místní nechodí do restaurací. Vaří si doma a hodně využívají i domácí pekárny, protože obchody leží zpravidla jen u hlavních komunikací. V zimě se místní zdržují ve svých dřevěných srubech. Nedílnou součástí dřevěných domů je sauna nebo i několik. V letních měsících čerpají místní energii ze světla, protože v zimních měsících se rozednívá na 3-4 hodiny denně.

Asi 700 m od obchodu se rozprostírá enontekijský kostel z roku 1952. Vnitřek kostela je zdobený barevnou mozaikou s vyobrazením žehnajícího Krista Sámům a laponské zvěři. 5 km od Hetty se nalézá farma „Huskies“ proslulá psím spřežením, které místní dříve využívali především k přepravě materiálu a lid. Od 19. století se jízda na psím spřežení neboli mushing řadí mezi zimní sportovní aktivity. Laponsko se chlubí především v zimě pestrými sportovními možnosti jako treky na sněžnicích, túry na běžkách, sjezdové lyžování, chytání ryb „na háček“, saunování i procházky zimní krajinou.

Přicházíme blíže k farmě a čteme si z cedulek jména psů. Nejdříve musíme být proškoleni a poučeni o základních informacích o jízdě na psím spřežení. Po velmi obsáhlém proškolení se s námi vítají členové psí smečky. Dokonce dostáváme i pusu. Na farmě žije 148 sibiřských a aljašských plemen. Jejich typickým rysem je oddanost a poslušnost. Těla a huňatou srst mají speciálně přizpůsobenou na zimu až do -30C.

Saně jsou zapřaženy. Stoupám si na černé gumové podesty a vyrážíme do polární zasněžené krajiny. Je -28C. V čele je nejsilnější a nejrychlejší huskie. Přenáším váhu na levou nohu a celá smečka volí okamžitě levou odbočku. Již jsme na zasněžené planině, kde se poslední minuty světla proměňují ve fialovo-oranžovou oblohu. Stádo sobů a losů nás pozoruje od lesa, kde se snaží najít potravu kolem kmenů stromů.

Foto: polární záře

Nádherný zážitek. Sněhová třpytící se zimní pokrývka, kam až oko dohlédne. Ovšem zima mě vrací do reality. Po 12 kilometrové trase zahlížím stavení a rozsvícenou svíčku před farmou. Psi přesně vědí, kudy mají běžet. Jsme na místě. Eufórie. Ale i pěkná zima.

Uchylujeme se do dřevěného srubu s kožešinami. Mé prokřehlé prsty a ruměncové tváře uvítají teplo. Šálek dobré kávy a vycházíme ze srubu už za šera s čelovkami na čepicích. Ani zpáteční cestu nelze neopomenout. Jakoby se začala hýbat obloha. Přidávají se zelené čáry, které se lámou černou tmou. Mizí a vznikají nové. To je přeci polární záře. Nikdy jsem si ji neuměla představit a teď je přede mnou v celé své parádě. Čtyřicetiminutové barevné představení v sytých zelených barvách se stává krásným zakončením dne v Laponsku.